Šťastné manželství, věčná láska, vysněný vztah na celý život. Kdo by po tom netoužil? Vím, že mnozí se pousmějete a řeknete si, že je to možné jen v románech od Daniely Steelové. Jak to však dělají ty páry, kterým štěstí vydrželo i padesát let? I když univerzální recept na spokojené manželství neexistuje, přesto fungují pravidla, a jejich dodržování může partnery ke štěstí alespoň přiblížit. Není to žádné sci-fi. Možná vám budou připadat jednoduché až banální, ale věřte, že je to jen na první pohled. Ve skutečnosti je ovládá málokdo. Připomíná mi to přirovnání jednoho mého přítele, který říká, že když skončil vysokou školu technického směru, tak teoreticky ví, jak by měl most postavit, ale prakticky by ho postavit neuměl. Proto žít manželský život podle principů přinášejících štěstí je určitě umění. Umění, které je potřeba rozvíjet celý život. Krásně to vystihl francouzký herec Jean Gabin: „Manželství není hotový dům, ale budova, kterou musíte soustavně stavět a opravovat.“ Jak být ve vztahu šťastni?
1. Umění správného výběru
Dobře si vybrat partnera je absolutní základ jak být ve vztahu šťastni. „Myslela jsem si, že když se ožení, přestane pít. Když bude mít rodinu, tak se přestane stýkat s kamarády, se kterými pil.“ I takové očekávání měla paní Iveta od svého nastávajícího manžela. Po čtyřech letech manželství se ocitla v poradně kvůli manželovu pití, které traumatizovalo celou rodinu. Paní Iveta se přitom za Josefa vdala i přesto, že intenzivně pil i po dobu jejich chození. Podobně uvažovala i paní Alena, která vstoupila do manželského svazku s mužem, který chorobně žárlil, omezoval ji, ba dokonce ji uhodil ještě dávno před tím, než se vzali. Místo změny však přišly proplakané noci a ubolené dny plné strachu. Je důležité si uvědomit, že s alkoholikem, narkomanem, chorobným žárlivcem nebo sobeckým partnerem se nepodaří uzavřít dlouhodobý šťastný vztah a ani ho vybudovat. Důležitým kritériem výběru partnera je podobný životní styl a žebříček hodnot. Proto je nevyhnutelné předtím, než se dva lidé vezmou, aby se dostatečně poznali v různých životních situacích a aby nepodceňovali projevy chování, které jim nabourávají pocit bezpečí a jistoty. Je rozumnější řešit je ještě před sňatkem než se neuváženě vdát nebo oženit a následně trpět.
2. Jak být ve vztahu šťastni? Umění je mít rád sám sebe
Tak jednoduše to zní a přitom v praxi je to jedno z nejtěžších uplatňujících pravidel. Lidé si ho často špatně vykládají. Vnímají ho jako nabádání k egoismu, přičemž s ním nemá nic společné. Často si o sobě myslíme, že jsme nezajímaví, nudní, tlustí, šerední, hloupí či nepotřební. Zkrátka se vůbec nemáme rádi, a přitom toužíme, aby nás měli rádi druzí. S minimálním sebevědomím jen těžko můžeme být ve vztahu šťastní – vždy budeme závislí na svém „dokonalejším partnerovi“ a tedy i ochotnější k různým ústupkům. Pan Antonín byl skoro rok nezaměstnaný. Hodně kvůli tomu trpěl, protože žil v představě, že selhal v najdůležitejší roli, jaká v životě před mužem stojí – být zaměstnaný a finančně zabezpečit rodinu. Když Antonova manželka pracovala, on se staral o chod domácnosti i o děti – vodil je do školy i školky, vařil, pral, nakupoval. Nepovažoval to však za svůj rovnocenný vklad do rodiny. Manželka mu nikdy nevyčítala, že nepracuje. Vážila si, že Antonín převzal zodpovědnost za domácnost i děti. On však trpěl. Trpěl tím, že se neustále podceňoval, litoval, považoval se za neschopného chlapa, což se negativně přenášelo do komunikace s manželkou. Bránilo mu to ve schopnosti hledat si práci, protože už dopředu „věděl“, že ho nepřijmou. Proto je ve vztahu dvou lidí a zralých osobností důležité, aby si byli vědomi své vlastní hodnoty. I když selháme v jedné roli je důležité uvedomit si, že můžeme být prospěšní a cenní v jiné úloze, která rodině pomůže. Manželství, ve kterém si partneři umí vážit svého partnera, ale i sebe samého, má o hodně větší šanci na šťastné soužití. Jak být ve vztahu šťastni 3 bod před vámi. Hlavu vzůru.
3. Umění správně komunikovat
Určitě to znáte. Povídáte, argumentujete a stejně to většinou skončí hádkou, ve které se s partnerem urážíte a nakonec vůbec nic nevyřešíte. Obviňování, rány pod pás, nekonstruktivní kritika nebo osočování štěstí do manželství určitě nepřineou. Umět se omluvit, poslouchat partnera, nebo hádat se podle pravidel konstruktivní hádky patří mezi schopnosti, které přizpívají k harmonii ve vztahu. Stále ještě nevíte, jak být ve vztahu šťastni? Čtěte dále.
4. Umění umět vyslovit své potřeby, touhy a přání
„Jsem velmi nešťastná, protože Petr myslí jen na sebe. Nikdy se nezeptá, co potřebuji, nebo co bych si přála. Vždyť žijeme spolu už dvanáct let. Za ty roky by měl vědět, co mi vyhovuje a co bych potřebovala. Neklape nám to v sexu a ani v bežném životě. Nedá mi spontánně pusu, nezeptá se, kam bych chtěla jít. Někde jsem četla, že když neřeknu partnerovi, co potřebuji, tak se musím smířit s tím, že to nedostanu. Ale to mi připadá, jak bych musela od něho žebrat, co by mi měl dát sám od sebe… Když mu řeknu, že chci, aby mě častěji políbil, nebo objal, tak to neudělá sám od sebe, ale jenom proto, protože jsem mu to řekla. Nebude to spontánní a zůstanu nešťastná. Já už opravdu nevím jak dál.“ Jak být ve vztahu šťastni? Čtěte dále…
S podobným dilema se setkává mnoho párů. Každý touží, aby ten druhý někdy vystihl naši potřebu a spontánně ji uspokojil. Když se to náhodou podaří, je to fantastické. Většinou to tak bohužel nefunguje. Naši partneři přece nemají schopnost dešifrovat naše potřeby, když jim o nich neřekneme. Neumí nám číst myšlenky. Proto otevřenost ve vztahu a vzájemné sdělení potřeb a tužeb je alfou a omegou jejich realizace. Když chcete, aby vás partner více hladil, více se věnoval dětem, aby umyl nádobí a sňal z Vás část Vašich povinností, aby vás vzal do lesa nebo se naplnily vaše erotické touhy řekněte mu to! Jestli a kolik se z toho splní, je druhá věc. Ale dali jste tomu šanci. Nenaplněné touhy vyvolávají v člověku napětí. Dlouho nevyslovená přání vedou ke konfliktům, díky tomu se mezi partnery vytváří zeď, kterou je velmi těžké zdolat.
5. Umění podpořit se a projevovat si komplimenty
Každý z nás potřebuje pocit bezpečí, místo, kde najdeme pochopení, ocenění a podporu v těžkých chvílích. Jakýsi azyl, ve kterém dokážeme naplno cítit, že nejsme na řešení problémů sami. Podpora je nesmírně motivující stimul, který pomáhá člověku zvládat překážky a zároveň mu dává pocit spolupatřičnosti.
„Nikdy jí není nic dobré. V životě jsem neslyšel od Lenky ocenění nebo pochvalu,“ povídal mi na jedné z konzultací pan Milan. „Potom nemáte ani chuť něco doma udělat. Stejně přistupuje i k dětem. Málokdy je pochválí nebo podpoří. Ale kritizovat, to jí jde. Tím pádem je u nás velmi dusná atmosféra. Zkoušel jsem jí to vysvětlit, ale nic nepochopila. Prý proč má chválit děti za to, že dostaly ve škole jedničku? Kdo pochválí ji, že si splní v práci povinnosti? A když se děti dostanou do nějakých problémů? Tak to je jen – nefňukej jako ženská, seber se. Žádná podpora, ani uznání.“ Přitom podpora pro děti a partnera je to najpodstatnější, co můžeme udělat, aby partnerský, respektive rodičovský vztah fungoval. Projevování si komplimentů je doslova pohlazením naší duše. Milé slovo, gesto, úsměv, ocenění něčeho, čeho jsme si všimli, že partner udělal (oběd, kávu, nový účes, kostým…) rozvíjí pocit lásky a sytí potřebu bezpečí.
6. Umění odpouštět a zvládat krize
Všechno na světě má svoje póly. Noc střídá den, slunce déšť, po zimě vždy příjde léto, nebo po sladkém dostaneme chuť na kyselé. Podobné je to i v partnerském životě. Šťastné manželství neznamená, že jeho křivka je jen na hoře. Všude občas dojde k hádkám a sporům. Každé manželství se někdy může ocitnout v krizi. Důležité je, jak se partneři ke krizi postaví a jakou dávku odpuštění jsou schopni prezentovat. Existují různé typy párů. Některé se „rozvádějí“ skoro denně už při náznaku problému, jiné „přežijí“ i nevěru partnera. Umění odpouštět neznamená nechat si ubližovat od partnera, kterému jsme lhostejní. Nikdo však není dokonalý. Když partner pochybil, upřímně toho lituje a svým chováním každodenně prokazuje snahu odčinit prohřešek, existují důvody odpustit mu. Ale tak jak úpřímně a pravdivě prožívá partner svou lítost z ublížení, tak upřímně je potřebné procítit i odpuštění, vnitřně se tím dále „nekousat“ a dát sobě i partnerovi šanci. Na takové křižovatce v životě se ocitla i paní Nela. Skoro dvacet let pěkného manželství a najednou nevěra jejího manžela. Zpočátku tomu ani nevěřila, protože si nepřipouštěla, že by to byl Petr schopný udělat. Když se její podezření nakonec potvrdilo a Petr se k nevěře přiznal, cítila se strašně. Zhroutil se jí svět. První myšlenkou byl rozvod. Už nikdy Petra nechtěla ani vidět. Zlobila se na něho, zuřila a nechápala proč. Důležitý byl postoj jejího manžela. Když se nevěra provalila, snažil se manželce vysvětlit, co se stalo, proč to vlastně udělal. Zároveň okamžitě svůj mimomanželský vztah ukončil. I když mezi něma byla nevěrou hluboce narušená důvěra, pan Petr se rozhodl o ni zabojovat. Přiznal chybu, vyhledal psychologa a bojoval o novou šanci, o odpuštění. Paní Nela byla velmi rozumná žena. Neřešila situaci v návalu emocí, ale vydržela toto nejtěžší emocionální období a přijala prosbu manžela, aby s ním navštívila psychologa. I když se odpuštění nerodilo hladce, oba se snažili. Prošli společně velmi dlouhou a těžkou cestou znovu objevení vzájemné důvěry a pochopení, co komu v jejich manželství chybělo. Začali více komunikovat, což vytvářelo prostor pro změnu. Né všechny vztahy po překonání nevěry jsou schopné obnovy. Hodně záleží na chování obou zainteresovaných a na tom, co v jejich vztahu zůstalo zdravé, na čem se dá budovat a jestli nevěra byla jen vyvrcholením nefunkčního vztahu nebo demonstrativním projevem nespokojenosti, jak to bylo u Nely a Petra.
7. Umění rozvíjení intimní oblasti
„Nedokážu se s manželem večer milovat, když se odpoledne pohádáme. Jemu to vůbec nevadí. On je snad schopný milovat se i deset minut po hádce. To ho vůbec netrápí a nezajímá, jak se cítím já? Potom mám pocit, že mu jde jen o to jedno. Když odmítnu, je to ještě horší. Nedokážu si o tom ani promluvit. Chybí mi něha, pochopení a jeho spolupodílení se na vytváření příjemné atmosféry pro milování.“ Je to opravdu tak, jak říká paní Agáta. Vzrušení a chuť na milování se nerodí večer v posteli, pět minut před akcí, ale už ráno, probudením a prvními slovy a dotyky. Sexualita je obrazem vztahu, protože stres, konflikty,a neúcta se přenášejí i do nejintimnějších chvil. Ve vztahu je důležitá atmosféra, která musí s sebou přinášet uvolnění, hru, radost, a ne napětí, hněv a strach. O tom musí manželé hodně komunikovat. Co komu vyhovuje, co ho těší, vzrušuje, co kdo nemá rád. Rozdíly v sexuálních touhách není potřeba vnímat jako problémy, ale jako fakt, který je zapotřebí akceptovat a společně hledat rovnováhu mezi tím, co chcete dát a co dostat. Šťastní manželé proto nezapomínají na dotyky, polibky, objetí, komplimenty, překvapení, nebo milá slova.
8. Umění být tolerantní
Pamatuji si klientku, která navštívila poradnu kvůli tomu, že manžel s ní nechce trávit volný čas. Nechodil s ní do společnosti, ani nakupovat, projít se, ba vyhýbal se i společnému dívání se na televízi. Na první pohled by se zdálo, že se za ni stydí, že ji nemá rád a vadí mu její společnost. Pravda však byla úplně jiná. Nebylo skoro minuty, aby paní Květa něco svému manželovi nevyčítala. Cokoliv udělal, všechno jí vadilo. Napomínala ho ohledně hygieny, stylu oblékání, způsobu mluvení. Vadilo jí, že chrápe a ona to nesnáší, dívá se po druhých ženách, při jídle mlaská, šmajdá a vypadá směšně. Problém byl v tom, že paní Květa si to vůbec neuvědomovala. Vnímala to jako snahu pomoci manželovi a postarat se o něj. Není se co divit, že pan Igor se jí začal vyhýbat, protože měl pocit, že ho absolutně neakceptuje. Došlo to až tak daleko, že uvažoval o rozvodu – když ji vadí, že vůbec dýchá, řekl jednou při hádce. Netvrdím, že tolerovat znamená zavřít oči a všechno snášet. Každý z nás má své „mouchy“, které tomu druhému můžou být nepříjemné. Důležité je umět tolerovat a brát slabší stránky partnera jako jeho součást. Druhého člověka milujeme celého. Se všemi klady i zápory. Když ho milujeme jen s klady, milujeme ideál a né reálného partnera. Takový vztah není předurčený k šťastnému fungování. Potřebné je akceptujícím způsobem mluvit s partnerem o jeho slabších stránkách, hledat společné řešení, vnést do vztahu více nadhledu a humoru. Vzpomínám si na rozhovor dvou žen, ze kterých se jedna ptala druhé: „A to ti vůbec nevadí, že tvůj muž tak strašně chrápe?“ A ta druhá říká: „Kdyby si viděla, jak se při tom mile tváří, tak by si to chrupkavé chrápání chtěla i přes den!“