V článku je řešena především problematika vnější komunikace, ale nelze rovněž opomenout důležitost komunikace vnitřní, jelikož interní komunikace je dle mnoha autorů hybnou silou celé organizace a zároveň předpokladem jejího úspěšného fungování. Pokud má firma přestát všechny změny a útoky dynamického vývoje vnějšího okolí a zároveň se jim přizpůsobit, je nutné, aby byla vnitřně homogenní, měla ustálené procesy, sladěnou koordinaci všech svých aktivit, jejichž základem je dobře fungující interní komunikace. (Holá, 2006) Vnitrofiremní komunikaci můžeme chápat jako „systém propojující informačně a vztahově organizaci, respektive její zaměstnance na všech úrovních organizační struktury.“ (Tureckiová, 2004, s. 111) Interní komunikací se zabývá i Winkler (1998), který se od současných českých autorů liší především tím, že komunikaci nechápe jako základ či podstatu, ale jako jeden z aspektů. Autor popisuje komunikaci v organizaci jako kombinaci interpersonální, skupinové a masové komunikace mezi lidmi, přičemž jako komunikační nástroje využívá kulturně podložené symboly. Proces sdělování autor definuje jako vlastní obsah interakce lidí prostřednictvím symbolické komunikace. Na komunikaci a interakci je tedy nahlíženo jako na dva neoddělitelné prvky. Vnější komunikaci můžeme chápat jako komplex všech forem chování, jimiž daná organizace o sobě něco sděluje a komunikuje tak s okolním prostředím. Prostřednictvím vnější komunikace instituce ovlivňuje své klienty a zajišťuje tok informací k širokému okolí organizace. Externí komunikace také zajišťuje pro určitou organizaci zpětnou vazbu, z čehož vyplývá, že v systému vnější komunikace mluvíme o komunikaci oboustranné.
Na městských úřadech, ale i v ostatních organizacích veřejné správy, se v oblasti komunikace setkáváme velmi často s vysokou nepružností, byrokratickými postupy a malou mírou samostatnosti pracovníků, a to nejen v případě interní komunikace, ale i u komunikace s širokou veřejností. Důvodem je stále převládající množství organizací, které jsou tvořeny funkcionální organizační strukturou, kde jsou pracovníci sdružování dle podobnosti úkolů, dovedností či aktivit. V těchto organizacích převládá direktivní styl vedení zaměstnanců, který jistě brání rozvoji efektivní komunikace, ať už vnitřní či vnější.
Pokud má dojít ke změně názorů, zaběhlých metod a zlepšení vztahů mezi organizacemi veřejné správy a veřejností, je posílení vzájemné komunikace nezbytností. Je velmi podstatné si uvědomit, že stále znát potřeby a vůli občanů je nesmírně důležité. Obyvatelé si přejí žít ve svém městě bez problémů, v bezpečí, s fungujícími službami, v příjemném a čistém prostředí s dostatkem příležitostí atd. Samotná obec potřebuje od svých občanů, aby například pozitivně přijímali její aktivity, chápali její cíle a záměry, aby vycházeli vstříc obci, když to potřebuje. V podstatě jde o to, aby občané vnímali svou obec jako spolehlivého a důvěryhodného partnera.