Své první dítě, jsem čekala, když mi bylo 23 let. Což je docela brzy. Samozřejmě jsem měla z porodu strach a moc jsem si přála, aby tam byl se mnou manžel.
Párkrát jsem to nakousla, zda se mnou půjde k porodu, ale moc se nevyjadřoval. Večer jsem si četla různé knížky a časopisy a čím dál víc jsem si přála, aby byl se mnou.
Kolem pátého měsíce jsem ho začala do všeho zasvěcovat, jak miminko roste, co mu momentálně přibylo a pomalu jsem mu začala předčítat články o porodu. Čím bylo miminko větší a začalo se pořádně pohybovat, tím to mého muže začalo víc a víc zajímat.
U nás se potvrdilo pravidlo, že manželé prožívají těhotenství s ženou, protože manžel statečně přibýval na váze. Často jsme trávili svačinky a večeře spolu a dávali si rozkroje.
Večer jsem mu dávala číst z Betynky různé články a výpovědi tatínků co již měli porod za sebou. Takže manžel se pomalu a jistě rozhodoval mě podpořit.
Kámen úrazu byla moje tchýně, která mu říkala „no doufam, že nepůjdeš k porodu, abys nedopad jako ten z discopříběhu“. A ona to uměla mlejt pořád dokola.
Naštěstí mám skvělého muže a asi tak v osmém měsíci mi oznámil, že jde se mnou. Hurá!!! Bylo mi mnohem lépe.
Když přišel ten den D a narodila se nám Terezka byli jsme oba tak šťastní, že se nám kutálely slzy po tváři. Narození dítěte je dar a myslím si, že o tak krásný zážitek by se měla žena rozdělit s mužem.
Po několika měsících jsem opět otěhotněla. Docela jsem byla z toho na prášky a volala jsem to manželovi do práce. On mi odpověděl s nadsázkou: „Tak si dej Deli, jo a jdu k porodu“.
Příběh zaslala paní Veronika, děkujeme.